ZAJÍMAVOSTI

Význam tohoto slova,  který doslova hýbe Papuou,  značí něco jako jedna rodina, jeden kmen, jedna skupina. Členové jednoho wantoku jsou většinou pokrevně příbuzní, je to celá široká rodina, většinou se stejnými kořeny, původem a místem bydliště. Nezáleží na tom, jak spříznění skutečně jste, vždycky jste bratr a sestra. Když se zeptáte, kolik má daný člověk sourozenců, většinou řekne nějaké velké číslo, ale pak zjistíte, že většina jsou bratranci a sestřenice. Tento wantok má svoje velké benefity i sankce. Velkým benefitem je to, že vás vždycky podpoří, materiálně i mentálně. Pomůže vám, když jste ve štychu, máte tam svoje pevné zázemí, popere se za vás. Problémem je, že se popere nehledě na okolnostech a na tom, kdo je v právu. Když je brácha v maléru, jdu se za něj bít – je jedno, jestli je v právu nebo ne, záleží jen na tom, jestli je člen komunity či ne. Předpokládá se vzájemná pomoc, každý je důležitý. Wantok tedy zajišťuje jakési biologické a emoční přežití, buduje vztahy s pevnými pouty, členové mají díky tomu prestiž a sílu, je zajištěna jejich bezpečnost a zdraví. Být exkomunikován znamená být odsouzen k smrti, je to mírně nadnesené, ale v jistém smyslu je to pravda.

Jako výhodu wantoku vnímám péči o děti. Nezřídka se stane, že matka nebo otec zemře nebo prostě jen odejde za jinou ženou/mužem. Po nich zůstanou z mého pohledu opuštěné děti. Mám ale pocit, že díky wantoku je o ně postaráno, tety a strejdové jim jsou nějakým způsobem schopni vynahradit rodičovskou lásku a péči. Taky si děti mezi sebou různě předávají. Jedna matka má dva syny, její sestra má „jen“ dcery a tak jí sestra se syny jednoho syna daruje.

Vztahy mezi komunitami se většinou tvoří na základě sňatku, výměny surovin či půdy. Nezřídka se stane, že mezi sebou některé komunity válčí pro získání moci či za účelem odplaty za nějakou křivdu. Kromě drsných krvavých bojů přichází na řadu i nejrůznější mstivé rituály, jejichž součástí je mimo jiné zařeknutí. Přes to všechno jsou vztahy mezi komunitami i v rámci jedné komunity velmi důležité, a to jak mezi aktuálními členy, tak i s jejich předky. Když jsou nějakým způsobem narušeny, způsobuje to různé nemoci, nehody či přírodní katastrofy. Musí se co nejdříve zjistit, jaký vztah byl narušen a spravit ho.

Pro mladé lidi wantok znamená mnoho. Díky němu mohou studovat, protože jim zaplatí školné a další výdaje se studiem spojené. Bohužel to však není jen tak. Očekává se, že to jednou vícenásobně splatí. Čím lepší školu studuje a čím lepší zaměstnání získá, tím větší splátka se od něj očekává. Což je pochopitelně dostává na rozcestí. Vše je postaveno na principu dávání a braní.

Učím děti ve škole a první týden mého učitelování jsem měla za úkol sledovat, jak školy a děti fungují. Děti na mě a mojí „kolegyni – spoludobrovolnici“ koukaly, jako kdyby viděly Ježíška. Vytřeštěné oči, otevřené pusy a když jsme jim zamávaly, přišlo radostné zavýskání. Bělošky totiž zřejmě viděly poprvé v životě, a ještě k tomu naživo. Jinak nic dramatického. Ve škole to mělo o něco větší grády. Jakmile usedám do svého „kabinetu“ abych si utřídila nějaké knihy a materiály, v neuzavíratelném velkém okně se nakupují děti volající: „Good morning, Teacher Anna!” Toto zvolání se opakuje minimálně padesátkrát a po chvíli jde slyšet i z prostoru pod stolem, za zády, po mé druhé straně. Jen ze stropu jej neslyším. Říkám si: „Ančo, takhle to dál nepůjde, musí si na tebe zvyknout.“ Vycházím tedy na zahradu, kde si děti hrají na různých prolézačkách, a s některými z nich se začínám bavit. V mžiku je kolem mě minimálně šedesát dětí, tzn. minimálně sto dvacet vytřeštěných bílých očí, které mrkají jen velmi zřídka.
Nějakou chvíli děti stojí a koukají beze slov. V tom přichází nenápadné komplimenty: „Líbí se mi tvůj řetízek.“ Další dítě se přidává: „Líbí se mi tvoje náušnice.“ Další zase: „Líbí se mi tvoje boty.“ Pak už mi to ale začíná být trochu podezřelé, protože přichází věty: „Líbí se mi tvoje oči! Líbí se mi tvoje vlasy! Líbí se mi tvoje kůže!“ A hlavou mi probleskne: „A, do háje, je to tady, doma mě varovali, že mě tu sežerou! Ale nečekala jsem, že to bude tak brzy…” V tom přichází otázka: „Můžu si sáhnout na tvé vlasy?“ Nadechnu se, v rychlosti se zamyslím a povoluji, protože na jejich místě bych chtěla to samé. Na mé svolení se vlasů dotýkají dvě holky a říkají: „Ooo, jsou tak hebké. Můžu se dotknout i tvé kůže?“ Protože tu chci mít kamarády, opět povoluji. Najednou začínají na moje vlasy a ruce sahat další a další děti, a z této situace mě naštěstí zachraňuje ředitelka, která celou dobu přihlíží. U oběda potom slyším, jak děti „dostávají kartáč.“ Ten ale na základě dalších zkušeností moc nezabral, takže zavádím pravidlo zeptání se. Pokud si chceš sáhnout na moje vlasy, musíš se zeptat. Když ho někdo poruší, je „teacher Anna“ poměrně přísná, protože by si přála, aby jí i po roce na té hlavě něco zbylo. Když už někdy nemám sílu či náladu vzdorovat, vyzrávám na ně drdolem.

A jak to mají papuánčata s volným časem? U nás, když dítěti či studentovi skončí škola, pokračuje do nejrůznějších kroužků, volnočasových aktivit, hudebních škol, sportovních klubů a tak podobně. Tady však nic takového nenajdete, maximálně fotbalové a rugby kluby, tím tu místní dost žijí – rugby je zde národním sportem číslo jedna. Hlavně díváním se a velice vyhroceným koncem zápasu a následnými potyčkami. U nás matka na mateřské dovolené chodí se svým dítětem plavat, do klubu maminek a různých zařízeních či minimálně na hřiště, které je u nás ve městech na každých sto metrech. Tady v našem areálu si děti učitelů hrají celý den na betonu před domem s kameny a klacky, což mě nenechává klidnou, a tak usiluji o vybudování jednoduchého hřiště. Co se týká prázdnin, u nás děti jezdí na různé tábory a rodinné dovolené. Tady jedou děti z města tak maximálně do blízké vesnice navštívit své příbuzné…

.Anna Bártů

To si takhle čekám ve škole na mého řidiče, abych mohla jet domů do Gabutu, ale řidič Danny nikde. Po půl hodině mi to už začíná být podezřelé, tak mu volám pro případ, že na mě zapomněl. Pár týdnů zpátky mi nadiktoval svoje číslo, ale ještě jsem ho nezkoušela. Toto číslo tedy vytáčím a ozve se mužský hlas. Mám radost, že číslo funguje a říkám: „Ahoj, tady Anna. Je tam Danny?“ Ozve se nejisté:  „…jo…” Ujišťuji se: „Je tam můj řidič Danny?“ Zazní opět nejisté: „…jo…“ Odpovídám: „Super, můžeš mě, prosím, vyzvednout? Už jsem skončila.” Zazní: „…jo…” – „A můžeš mě vyzvednout teď?” – „…jo…a kde?” Tato otázka mě trochu zaráží, protože mě můj řidič Danny vyzvedává každý den, ve stejný čas, na stejném místě. Říkám si, že třeba usnul a zrovna jsem ho probudila nebo měl potřebu dát si něco ostřejšího. Mám pochopení, tak vlídně odpovídám: „No, přeci ve škole, v Caritas!” V mžiku mi to dojde (ano, trvalo to déle, stydím se) a jsem naštvaná sama na sebe, že jsem mu řekla místo. Ne kvůli mně, ale kvůli ostatním, které jsem tím mohla dostat do problému. Ještě jednou, teď už trochu podrážděně, se toho pána na drátě ptám, jestli je můj řidič Danny. Opět se ozývá nejisté jo a protože můj kalich trpělivosti právě přetekl, naštvaně zavěšuji. Nejsem si však jistá absolutně ničím, tak píšu otci Pedrovi, jestli neví, kde je můj řidič. Neodpovídá, ale po pár minutách přijíždí můj skutečný řidič Danny. Říkám, že jsem mu volala, a on, že to asi ne, s nikým nemluvil a nemá zmeškaný hovor. Popisuji mu celý příběh a Danny jen odpovídá: „Oh, Miss…nikomu tu nevěř, lidi často lžou.“ Tím je moje záhada vyřešena. Zrovna minulý týden jsme měli ve škole podezření na únosce dětí, ale naštěstí se vše vysvětlilo, pan řidič si jen spletl děti. Únosy se tu však dějí, a proto mně sestra Senorina kladla na srdce, ať dávám pozor, s kým nastupuji do auta a ať si jsem vždycky dopředu jistá svým řidičem.

Anna Bártů

Emílie Novotná

Kanibalismus byl/je jedním z důvodů, proč se o mě má rodina obávala. Obecně většina mých známých má Papuu spojenou právě s lidojedy. Už za mých táborových let jsme říkali před jídlem tak zvanou “zdržovačku”, která zněla „U papu, u papu, u Papuánců je zvykem, že když brácha bráchu praští, tak ho taky potom zbaští, ham!“ To jsem tehdy ani nerozuměla, co se tím snažíme říct, natož aby mě napadlo, že v této společnosti strávím rok jako dobrovolnice.
Každopádně nebudeme si nic nalhávat, lidojedi tu skutečně byli a říká se, že v některých odlehlých oblastech, zvláště v horách, stále jsou. Tajní, ale jsou. Obecně je tu známo pravidlo, že když jíš ruku, musíš ji okousávat dlaní od sebe. V opačném případě tě může chytit a zadusit. Taky zde koluje příběh, že tu kdysi uvařili jednoho bělocha i s koženými botami, takže na chodidla mohli zapomenout. Běloši jsou obecně vyhlášenou pochoutkou. Ale já můžu zůstat klidná, říkali. Komu by se prý chtěly olizovat kosti.

Vím o dvou hlavních a zřejmě nejnebezpečnějších ganzích. Jedním z nich jsou známí Raskols. To je gang, ze kterého mají všichni respekt a název tohoto gangu je v nejedné modlitbě za ochranu. Právě jeho členové jsou často hlavními aktéry velkých a brutálních bitek, loupeží a vražd.
Druhým gangem, který se mi zdá být o něco nebezpečnější zvláště svojí promyšleností, je takzvaný Generation system. Jedná se o takovou kultovní sektu, kde má každý člen svoji roli a úlohu. Například jeden má roli zvanou lev a to znamená, že je útočník a má za úkol vyprovokovávat bitky. Jiný má roli zvanou podle jiného zvířete a má za úkol krást, další pak zase zabíjet. Role si rozdávají podle schopností. Jejich členy jde rozpoznat speciálním skrytým tetováním a druhem oblečení pod oblečením, čímž se především poznávají její členové navzájem. V jedné škole v Port Moresby se stalo, že člen této sekty uškrtil svého spolužáka. Na členy této sekty/gangu se narazilo i v té naší střední škole, a tak bylo v roce 2018 bezprostředně vyloučeno asi 40 žáků.

.Anna Bártů