MONGOLŠTÍ HRDINOVÉ
ČINGISCHÁN
(VELKÝ VLÁDCE)
Nejuctívanější postavou populární kultury je Čingischán, což v mongolštině znamená „velký vládce“, císař, sjednotitel a zakladatel Mongolské říše. Jeho narození a smrt se dodnes oslavují průvody a svátky. Čingischánovo původní jméno bylo ve skutečnosti Temüdžin. Narodil se kolem roku 1162 a v mládí si prošel velmi těžkým obdobím – Tataři mu zavraždili otce, jeho rodina byla vyhnána a nějakou dobu žil dokonce v otroctví. Situace se obrátila teprve po výhodném sňatku, díky němuž se jeho společenské postavení zlepšilo a později se stal kmenovým náčelníkem.
Byl odvážný a tvrdý, ale zároveň se dokázal ovládat. Jeho politická moc rostla, dokázal porazit nejen sousední Tatary, ale i odpůrce mezi Mongoly. Sjednotil všechny kočovné kmeny v severovýchodní Asii a byl prohlášen mongolskými vůdci za Čingischána (chán je titul pro císaře). Jeho touha po dobytí dalšího území sílila a vedla k obrovským tažením do Číny, Střední Asie a Persie, až k ovládnutí obchodní cesty napříč Asií nazývané hedvábná stezka. Byl krutým a krvelačným válečníkem, ale také chladně kalkulujícím politikem, který používal odměny a tresty, což upevnilo jeho moc nad dobytými územími. Nepřátele, kteří se mu vzdali obvykle ušetřil, vojáky zařadil do svého vojska a civilnímu obyvatelstvu neublížil. Jeho vojska se dostala až na území dnešní Moravy. Jeho tažení za sebou zanechala desítky milionů obětí, přesto jeho vláda přinesla stabilizaci v oblasti a ochranu pro poutníky a obchodníky na hedvábné stezce.
Jeho říše se ve třináctém století stala druhou největších říší všech dob. Rozprostírala se od Tichého oceánu až po střední Evropu a v jednu chvíli zabírala 20 mil. km2. Čingischán zemřel v roce 1227 z neznámých příčin.
Dalším významným mongolským vládcem bych Čingischánův vnuk Kublajchán, v jehož službách byl v letech 1275–1292 benátský kupec Marco Polo. Kublaj ustanovil buddhismus jako státní náboženství, ale podporoval i ostatní náboženství (křesťanství, lamaismus). Během jeho vlády došlo v Číně k velkému rozvoji literatury a umění. Na svém dvoře měl vědce, umělce, zástupce jednotlivých náboženství i států včetně těch evropských.
Čingischánova jezdecká socha vysoká 40 m (bez podstavce) je největší jezdeckou sochou světa.
DŽUGDERDEMIDÍN GURRAGČÁ
Málokdo ví, že Mongolsko má také svého kosmonauta. Do vesmíru se vydal roku 1981 na palubě sovětské lodi Sojuz 39 s velitelem Vladimírem Džanibekovem.
Ve vesmíru strávil 7 dní a 20 hodin, stal se 101. kosmonautem světa a pro Mongoly je dodnes národním hrdinou.
DZANABADZAR
(mongolsky ZÁBLESK MOUDROSTI)
Významný umělec, učenec, aristokrat, státník a mnich s politickými předpoklady byl 5. dalajlámou uznán za převtělení dávného tibetského buddhistického učence. Je znám jako tvůrce písma soyombo, které vytvořil k usnadnění překladu posvátných tibetských textů, a svými složitými a elegantními buddhistickými sochami v nepálském stylu (Bílá Tara a Varadžradhara, 1680). Vynikl jako sochař, malíř, architekt, básník, učenec a lingvista. Zastával duchovní a politickou roli, přisuzuje se mu obnovení mongolské kultury v sedmnáctém století. Prosazoval buddhismus, aby sjednotil mongolské chalchské kmeny v tehdejším období sociálního a politického nepokoje, k čemuž využíval i svých výborných vztahů s chalchaskými mongolskými chány. Je jedním z původců podřízenosti Mongolska tehdejší Číně.
Zajímavost: Byl po něm pojmenován dinosaur Zanabazar junior.
DAMDIN SÜCHBÁTAR
Byl bojovníkem za svobodu a nezávislost Mongolska a jedním ze zakladatelů Mongolské národní revoluční strany, zastával funkci ministra války v revoluční vládě Mongolské lidové republiky a byl vrchním velitelem mongolských revolučních vojsk. Pomohl k založení Mongolské lidové republiky roku 1921. Nebyl ale pravověrným komunistou, spíše nacionalistou a vlastencem, což se komunistům deroucím se k moci příliš nelíbilo. V listopadu 1921 byl přijat Leninem v Moskvě a již o dva roky později zemřel ve věku třiceti let, podle oficiální verze na zápal plic, pravděpodobně byl však otráven.
Je po něm pojmenováno hlavní město Ulánbátar = v překladu Rudý hrdina.
JURTY
Jurta, kterou Mongolové nazývajé gér (geer), je stan ve tvaru cirkusového šapitó. V průběhu mnoha staletí zdokonalili Mongolové tento příbytek natolik, že na něm není již co vylepšovat a vypadá po i po tisíci letech stále stejně. Je to dokonalý příbytek chránící jak před všudypřítomným větrem, tak i žárem a chladem. Postavit jurtu trvá pár hodin, během jednoho dne tak lze svůj domov přestěhovat na jiné místo. Topí se nejčastěji uhlím a uschlým kravským, velbloudím, jačím anebo jiný trusem (dřeva je v Mongolsku poskrovnu). Vedle jurty bývá speciální místo na sušení bobků. 🙂 Mongolové příliš neplánují, jakmile začne mrznout, rychle vyběhnou a začnou sbírat. Vnitřní uspořádání jurty se řídí pravidly: prostor bývá pomyslně rozdělen na část mužskou, která je na levé straně od dveří (levá strana při vstupu do jurty) a prostor ženský, který je vpravo, rozdělení je jen pomyslné. Uprostřed jurty bývalo ohniště, dnes se zde nachází většinou kamna a za nimi stůl. Na stěně proti dveřím bývá umístěn domácí oltář.
Jurty používají kočovníci v celé střední Asii, čili nejen Mongolové, ale i Kazaši, Kyrgyzové, Uzbeci, ale i Turkmeni.
JAK SE STAVÍ JURTA
Tato fotoreportáž byla uveřejněna s laskavým svolením autora pana Petra Pavlika (https://ipp.name/)
KRÁSA JURT
MONGOLSKÁ MÓDA
Mongolský tradiční oděv se nazývá dél a může trochu připomínat župan. Existuje v obrovském množství nejrůznějších variací doplněných desítkami druhů bot a opasků. K délu se nosí dlouhý hedvábný pás, široký 60 cm a dlouhý 2,5–3 m. Takový pás plnil zejména v dřívějších dobách funkci korzetu a udržoval postavu v sedle při dlouhých hodinách jízdy na koňském hřbetu. Někdy na návštěvě dél a boty slouží jako deka a polštář – při spaní se holenní části bot vloží do sebe a vznikne tak pohodlný polštář, délem se host přikryje jako dekou.
Čepice jsou nezbytnou součástí mužského mongolského„outfitu“ a prošly též řadou změn. Dříve nosili náčelníci rodu na svých čepicích vlající pírka velkých ptáků a podle tohoto znaku byli snadno rozpoznatelní i zdálky. Vysoké baňaté čepice se začaly postupně zužovat, ztenčovat” a snižovat, až se nakonec změnily v plochou kožešinovou čepici (lóvúdz). Zatímco v Evropě panuje zvyk vítat váženého hosta bez pokrývky hlavy, v Mongolsku naopak vítají hosty v tradičním délu opásaném dlouhým pásem, a s čepicí na hlavě. Mongolská žena má ve zvyku uchovávat na nejčestnějším místě jak čepici, tak pás svého manžela nebo váženého hosta.
Muž si zavěšuje k pasu nůž s křesadlem, váček s tabákem a větší váček s jídelním příborem. Nůž je pýchou každého mongolského muže a jeho pochva je bohatě zdobená. Mongolové s sebou někdy ve zvláštním pouzdře nosí i jídelní hůlky. Ale vždy mají při sobě vlastní misku na jídlo – stříbrnou nebo dřevěnou podle společenského postavení majitele. Neoddělitelnou součástí tradičního mongolského oděvu jsou ozdoby a šperky, mongolští muži rádi nosí široké kožené opasky zdobené tepanými kovovými nebo stříbrnými ozdobami.
Obuv zůstala téměř bez změny. Promyšlený a propracovaný střih vyhovující kočovnému způsobu života i drsným klimatickým podmínkám si zachoval svůj holínkovitý tvar i výšku (přibližně pod kolena) a šířku pro zasunutí nohavic kalhot. Výrazným znakem jsou špičky zdvihnuté nahoru. Mongolové věří, že země je „matkou“ a nebe „otcem“, a proto se při chůzi nesmí kopat do země. Navíc boty se zdviženými špičkami lépe drží ve třmenech i při jízdě na koni. U obuvi se nerozlišuje pravá a levá bota, lidem vydrží jeden pár bot dlouhá léta a bota se časem přizpůsobí chodidlu.
Boty bývají často bohatě zdobené, v oblibě jsou pestré až křiklavé barvy a to nejen u bot, ale i například na nábytku a oblečení. Nechybí také ornamenty a kožené doplňky.
Zvláštní úbor, který staví na odiv sílu a pružnost svých nositelů, mají tradiční mongolští zápasníci. Sestává z vestičky (dzodog) a slipů (šúdag). Vestička se vyrábí z pevného hedvábí modré a červené barvy; skládá se z pruhu látky na zádech zvaného dalbá, jenž spojuje dva volné rukávy jen zezadu, zatímco přední části rukávů plandají volně na rukou. Ze spodních zadních okrajů vestičky se protahuje šňůra, vyrobená z hedvábných nití, a zavazuje se vpředu na nahém břiše zápasníka, přičemž celá hruď je odhalena.
Zápasnické slipy těsně přiléhají k tělu, jsou rovněž prošívané hedvábnými nitěmi a zpevněné zevnitř. Na zadní a přední části trenýrek se vyšívají ornamenty, které mají ukazovat sílu zápasníka, někdy jsou tam zobrazeny postavičky ptáka Garudy, draka, lva a tygra. Na hlavě zápasníci nosí špičatou čepici se čtyřmi bočními kšilty zahnutými nahoru, na vršku je ozdobená pleteným uzlem. Podle zvláštních odznaků na čepicích poznáme, jakého stupně zápasník v tomto tradičním druhu sportu dosáhl. Mongolský tradiční zápas je oblíbeným druhem sportu a zábavy, podobně jako hokej v Čechách, proto mužskou módu v Mongolsku určují zápasníci.
Jednou z mongolských zvláštností je, že v tradičních koňských dostizích vystupují děti ve věku 5-12 let. Malí jezdci také mají svůj jezdecký úbor. Nosí košile ozdobené symboly a čepice jednotného tvaru, na nohavicích jsou vyšity ornamenty štěstí, někdy mají i vestičku přes košili.
Mongolský oděv, boty a čepice jsou obvykle hojně zdobeny různými druhy ornamentů, které mají své specifické názvy, např. oldzij ché (uzel štěstí), ever ugaldz (rohy), suldžé ugaldz (pletenina), solongon ché (duhový vzor), čagtan ché (knoflíkový vzor) atd. Ženské oděvy jsou rozmanitější, oděvy dětí a mužů jsou méně rozdílné.
Jako všechno na světě podléhá změnám, tak se mění i oblečení a zvyky u Mongolů. Ženy už nenosí rozmanité vestičky navrch délu, tradiční boty a čepice se vyměňují za evropské klobouky a evropské boty, ale mongolský dél zůstává u Čingischánových potomků stále v oblibě.
Střih na dél
FOTOGALERIE MONGOLSKÉHO ODÍVÁNÍ
MONGOLSKÉ SVÁTKY
CAGÁN SAR
Cagán sar je největším mongolským svátkem a znamená v překladu Bílý měsíc. Označuje konec zimy a začátek nového roku, ale je také časem sjednocení a upevňování sociálních vazeb. Z původního podzimního termínu ho na jaro před staletími přesunul slavný Čingischán. Typická mongolská rodina se sejde v příbytku nejstaršího z rodiny, většina bývá oblečena v kompletním národním mongolském kroji. Svátek doprovází řada zvyků – například muži s sebou nosí lahvičky se speciální vonnou směsí, většinou v krásně zdobeném obalu, a v tento den si je navzájem na chvíli vymění a přivoní si k lahvičce druhého, nebo během uvítacího obřadu členové rodiny drží dlouhé, typicky modré, hedvábné látky zvané khadag. Po obřadu široká rodina jí ovčí ocas, skopové maso, rýži s tvarohem, mléčné výrobky a vařené knedlíky buuz, popíjí airag (kvašené kobylí mléko) a vyměňuje si dárky.
V předvečer prvního dne Bílého měsíce se zde slaví tzv. Bitún (Bituun, v překladu zavřít), při které se schází rodiny a každý se musí po vysilující zimě dosyta najíst. Můžeme ho přirovnat k našemu Štědrému večeru. Ten večer musí člověk vyzkoušet všechna jídla: vařené maso, různé mléčné výrobky, masové knedlíky a dezert… To znamená dlouhou večeři dlouho do noci. K večeři se obvykle podává airag (jemný nápoj z fermentovaného kobylího mléka, často nazývaný „bílé pivo“), jemná vodka a čaj s mlékem. Večeře je živá – dospělí vyprávějí veselé pohádky, zpívají a hrají si s dětmi. Aby byla rodina spokojená i v příštím roce, měl by se každý cítit spokojeně a sytě už právě tento večer. Dokonce i psi dostávají kosti navíc. V tento den také lidé důkladně uklízejí kolem domova a pastevci čistí chlévy, aby všichni přivítali nový rok svěží.” Mongolové tradičně do tohoto dne uzavřou všechny záležitosti minulého roku: splatí všechny dluhy a obnoví dobré vztahy.
NAADAM (NÁDAM)
Naadam, jeden z hlavních svátků roku, čas, kdy Mongolové oslavují své předky, své tradice a jedinečné dědictví. Název pochází z mongolského „nádach“–„hrát si“, „bavit se“. Slaví se v červenci a datuje se do doby před více než 800 lety, do dob Čingischána, který využíval tři sportovní disciplíny – zápasy, dostihy a lukostřelbu – k udržení svých válečníků ve formě mezi bitvami. Tyto tři disciplíny zůstaly zachovány dodnes. I dnešní Mongolsko uznává Naadam jako největší a nejdůležitější festival roku, kdy se odlehlé kouty země aspoň načas stávají útočištěm pro rodiny z měst, které se tak na chvíli vrací ke svým kořenům.
Věhlasná je zejména mongolská lukostřelba a závody na koních dlouhé až třicet kilometrů. Právě mistrovské jezdectví spojené s lukostřelbou a loveckou taktikou stálo za neporazitelností mongolských nájezdníků v dobách expanzí. Během Naadamu všichni přítomní vzpomínají na slavnou válečnickou minulost a vzdávají hold svým národním hrdinům minulým i přítomným. Zápasy jsou bez časového omezení, končí v okamžiku kdy se jeden ze soupeřů dotkně země jinou částí těla než chodidly. Zápasníci mají dvoudílný kroj sestávající z těsné vesty (zodog) a krátkých kalhot (šúdag) a nejsou rozděleni do hmotnostních kategorií. Jsou výhradně mužského pohlaví, absolutní vítěz získává titul arslan (lev). V lukostřelbě závodí jak muži, tak ženy, je postaveno celkem 360 terčů. Dostihy se odehrávají ve volné krajině a jsou dlouhé 15–30 km. Nejmladší jezdci jsou děti od 5 do 12 let.
První den oslav se váže na výročí založení Mongolské republiky (11. července 1921) a je státním svátkem.
Mongolsko oslavilo 800. výročí Naadamu v roce 2006 a v roce 2010 zapsalo UNESCO festival na seznam nehmotného kulturního dědictví.
Mongolský luk byl hlavní zbraní mongolských bojovníků. Existovaly dva typy – dlouhý k boji na dálku a kratší k boji na koni.
www.mongoliatoday.com, wikipedia
CAGÁN SAR
Brněnská komunita oslavuje Cagán sar
NÁDAM
NÁBOŽENSTVÍ
Oficiálním náboženstvím v zemi je buddhismus s prvky šamanismu (více než 90 % obyvatel), ale zejména v odlehlých oblastech stále ještě přetrvává původní šamanismus, pár procent obyvatel vyznává islám. Při cestách Mongolskem můžete občas narazit na mohyly z kamení zvané Ovó, kam kolemjdoucí dávají obětiny duchům – nejčastěji proso a mléko. Mnoho těchto posvátných mohyl se nachází na hoře Burchan Chaldu v pohoří Chentej, na místě, kam směřují buddhističtí i šamanští poutníci. Podle legend se zde narodil a je i pohřben slavný Čingischán. Hora se nachází v přísně chráněném území a od roku 2015 je zapsána na seznamu UNESCO.
V dobách největší expanze se na území centrálního Mongolska rozšířil buddhismus, ovšem po pádu říše ustoupil tradičním šamanským kultům. Znovu se začal šířit až v 16. a 17. století, na jehož konci se území dnešního Mongolska stalo součástí státu založeného Mandžuy, Říše Čching (dnešní Čína). Vliv Číny na mongolskou kulturu a náboženství byl silný, přesto si však Mongolové dokázali svoji kuturu zachovat. Po porážce Číňany roku 1636 bylo Mongolsko rozděleno na Vnitřní Mongolsko, již ovládnuté Čchingy (dodnes je součástí Číny jakožto autonomní oblast), a Vnější Mongolsko, tehdy ještě Číňany plně neovládnuté. Koncem 17. století však Čína ovládla i toto svobodné Mongolsko a vyvraždila většinu národa (kvůli válce a následujícím nemocem přežilo jen 20 % obyvatel). Začátkem 20. století se Vnější Mongolsko stalo komunistickým, svoji skutečnou nezávislost získalo až po roce 1990.
Pod dlouhotrvajícím vlivem Číny se v zemi rozšířil buddhismus, což dokládá množství malých buddhistických svatyní rozmístěných po celém Mongolsku. Velký buddhistický chrám je zde jen jeden, ostatní byly zničeny komunistickým režimem panujícím od roku 1928.
Dnešní společnost je tolerantní k různým náboženským vyznáním. Ústava z roku 1992 zaručuje svobodu vyznání jako základní lidské a občanské právo.
Zajímavý článek Buddhismus zažívá renesanci na i-rozhlas.cz
ČEŠI A MONGOLOVÉ
Mongolsko má s naší republikou hodně společného, protože asi třicet tisíc místních obyvatel studovalo nebo pracovalo v bývalém Československu a obě naše země byly desítky let pod vlivem Sovětského svazu. Od šedesátých let 20. století probíhala mezi ČSSR a Mongolskou lidovou republikou spolupráce zejména v oblasti rozvoje hospodářství, jejíž součástí byla výměna pracovních sil. Mongolové byli nejčastěji nasazováni do kožedělného průmyslu, ale i do strojírenství a stavebnictví; rovněž se v Československu usazovali mongolští vysokoškolští studenti, kteří snadno získávali stipendium a vízum. Dříve navázané obchodní kontakty stále pomáhají v uzavírání nových smluv. Není velkou zvláštností, že v hlavním městě Mongolska potkáte člověka, který nejen že rozumí česky, ale dokáže i odpovědět na pozdrav.
K lednu 2022 se v České republice nacházelo přibližně 11 000 dlouhodobě pobývajících mongolských občanů (0,1 % populace). Mongolská diaspora v Česku je pátá nejpočetnější na světě (po Číně, Rusku, Jižní Koreji a Spojených státech).
VYSTOUPENÍ MONGOLŮ V ČESKU
KOMUNISMUS V MONGOLSKU (ČT edu)
