Zambie

• Je desetkrát větší než Česká republika.
• Má 1,5 x více obyvatel.
• Je zde jeden ze sedmi divů světa a jedno z nejkrásnějších pěších safari, je zde přes deset národních parků s jednou z nejpočetnějších populací slonů v Africe.
• Byla zde nalezena nejstarší lidská fosílie (konkrétně lebka) stará 200 tisíc let.

Kde naše dobrovolnice a dobrovolníci pomáhají?

• Pomáhalo zde již 7 českých salesiánských dobrovolnic/dobrovolníků od roku 2007.
• Kompletní seznam všech našich dobrovolníků a zemí, kde působí, naleznete zde.
• Prohlédnout fotogalerie od našich dobrovolníků si můžete zde.

Videa dobrovolníků

Zde se můžete podívat na videa pořízená v roce 2014-2015 našimi dobrovolníky Pavlem Šubou a Petrou Svatoňovou.

Hudba

Zde si můžete poslechnout zambijské písně pro navození té správné „africké“ nálady…

Hudební seznam: 

• 02_Rosary_Maria2.mp3
• All Souls_Parish Church.mp3
• GART1_pohřební píseň.mp3
• thank you.mp3
• goodbye.mp3

Recept na Nshimu

Recept nshima.pdf

Nedali byste si zambijskou specialitu?

Jestlipak uhodnete, co je na talíři?

Citujeme Pavla Šubu, našeho zambijského dobrovolníka:

1. • Poslední zajímavý zážitek s jídlem byl opět u oběda u stolu s našimi vychovatelkami. Tentokrát hned na začátek řeknu, že i když už mě začínaly cukat ruce, zachoval jsem chladnou hlavu, i přes 35° teplo a nenechal se přesvědčit k pravděpodobně unikátnímu labužnickému prožitku, který spočíval v jezení vařených slepičích pařátů.Nevím teda do jaké míry můj rezistentní přístup byl způsoben chladnou hlavou, ale po představě, po čem ty slepice chodí, a že v tom pařátu nebude ani maso, jsem těžko hledal motivaci ho ochutnat. Ani myšlenka na to, jaké to asi je, křoupat kůstky s chrupkama a drápy slepičího pařátu mě nepřesvědčila. A představa dětských ručiček s dlouhými nehty můj negativní postoj jen podpořila.
     Nakonec se ještě podělím o to, co jsem vypozoroval v souvislosti s jezením kuřecího pařátu: klidně ukousněte všechny prsty naráz, ale pak počítejte, abyste vyplivli odpovídající počet drápků, ty se nejí.

A copak tahle specialitka? Necháme na vaší fantazii, co by to mohlo být…

Další lahůdky si prohlédněte zde.

A pokud vás ani toto neodradilo, můžete si přečíst podrobnosti
o stravování v Zambii zprostředkovanou našimi dobrovolníky…

Hlavní jídlo je NSHIMA (ŠIMA) – bílá hodně tuhá kaše z kukuřičné mouky. To se jí pořád – kdo neměl nshimu, jako by nejedl! Na druhou stranu, mimo to, že je to hlavní jídlo, tak je to pro chudé často jediné jídlo za den. Většinou k tomu bývá ještě zelenina, což jsou uvařené dýňové listy a nakrájené na kousky a rajčatová omáčka. Zambijci jsou na svou nshimu pyšní a vydávají ji za typické jídlo, které musíte jako cizinec ochutnat (a nejlépe jíst jako oni každý den 

Další gastronomickou specialitou jsou smažená kuřecí střeva – samozřejmě vyčištěná – pokud člověk neví, že je to střevo, tak si bude pravděpodobně myslet, že jí smaženou kuřecí kůži s trochu divnou chutí.

Jinou část jídelníčku tvoří katapily – sušené býložravé housenky, pěkně velké – které se opražili do křupava a jsou náramnou pochotkou. Jejich chuť je velmi výrazná, proto pro začátečníky doporučuji je nejíst samotné, ale např. se shimou nebo rýží.

Zajímavé jsou i malé smažené rybičky – kapenty, které je také lepší jíst se shimou, protože chuť je podobně výrazná jako u housenek.

A nakonec se ještě zmíním o okřídlených velkých mravencích, kteří jsou prý delikatesou. Ty jsem bohužel neměl přiležitost ochutnat, ale viděl jsem jak je děti chytají: vyslečou si tričko, začnou pobíhat a mávat tryčkem kolem sebe, někdy ho i po tom mravenci hodí a někdy u toho i křičí, zřejmě radostí, že uzemnily poletujícího mravence. Někteří je potom dávají do krabičky s vodou a jiní je sbírají do sáčku.

Co se týče vaření, tak se většinou vaří na dřevěném uhlí a jako ohniště používají disky z kol od auta. Dají dovnitř 3 až 4 větší kameny, na kterých potom stojí hrnec a do zbývajícího prostoru nasypou dřevěné uhlí. Velké množství shimy mohou vařit jen zdatní jedinci, protože je to docela dřina a taky se člověk u toho pěkně zahřeje. Ale jak říkala kuchařka: „dá se na to zvyknout”.

Nicméně i v Zambii se jí „normální“ jídla, která jsou nejčastějšími pokrmy dobrovolníků a odpůrců hmyzu.

Tyto možnosti jsou však pouze pro dobrovolníky, pro místní jsou velmi omezené: a. Vařená vajíčka b. Míchaná vajíčka c. Vařené fazole d. Vařené brambory e. Těstoviny f. Africký kabanos g. „Sójové maso“ h. Kuře (smažené, pečené) i. Hovězí maso (asi vařené).
Mladí milují těstoviny (nedělní večeře pro dívky na internátu, kdy byla klobása
a těstoviny byla nejoblíbenější jídlo týdne).

Nejde vám angličtina? Zkuste jeden ze zambijských dialektů…

• Jak se máš? Muli bwanji?
• Dobře. Bwino.
• Jak se jmenuješ? Ndiwe ndani zina?
• Jmenuji se… Zinayanga ndine…
• Kam jdeš? Uyenda kuti?
• Děkuji. Zikomo.
• Prosím. (Když něco chceš, ne jako odpověď na “děkuji”). Napapata.
• Honem. Endisa.
• Mám hlad. Nili na njala.
• Mám tě rád. Nikukonda.
• Co děláš? Uchita chani.
• Pojď sem. Bwela cuno.
• Běž pryč. Enda oku.
  

A tady je verze s africkou angličtinou 

• Ndiwe ndani…. wat z your name?
• Zinayanga ndine pavel….. my name z pavel.
• Nili bwino…. am fine.

PŘÍBĚHY

Dívka z Katonga V Kasamě sestry Salesiánky zřídily střední školu pro dívky před pětadvaceti lety a internát téměř před pěti roky. Na každé střední škole v Zambii se platí školné, nejnižší poplatek je na státních, trochu více se platí na církevních a nejvíce na soukromých středních školách. Sestry Salesiánky braly úplně ty nejchudší dívky bez poplatků. Jednou z nich byla i Eunice (čti Junis), dívka z vesnice Katongo. Její maminka neuměla číst ani psát, Eunice byla první generací z jejich rodiny, která chodila do školy. Rozdíl mezi dívkami v uniformách není znát, ale například při hodině počítačů se rozdílné rodinné poměry projeví. Některé dívky měly doma počítač, televizi, spali na postelích. Jejich rodiče obvykle vystudovaly střední školu a nyní byly například úředníky, či učiteli. Eunice bydlela v hliněné chatrči se střechou z rákosu. Spala na rohoži a doma neměli elektřinu. I dostatek oblečení byl nedostupný luxus. Postel, počítač, televize nic takového u nich doma neexistovalo. V Zambii se stále učí „klasicky“ s pomocí zápisků, které si dělají děti při hodině a učebnic, které si mohou půjčit v knihovně. Kdo pilně studuje a má bystrou hlavu, překoná i tuto bariéru. Přesto velká propast dána výchovou v negramotném prostředí si nese své. Eunice měla daleko těžší se věci učit, trvalo jí to daleko déle a často ještě déle, aby pochopila význam toho co se učí. Začátek nového termu (trimestru – školní rok je rozdělen na tři tříměsíční úseky, mezi kterými je vždy měsíc prázdnin) je vždy ve znamení drobné obměny ve složení dívek, které budou na internátu. Internát má omezenou kapacitu a je o něj veliký zájem. Pro rodiče je zárukou, že jejich dcera bude pilně studovat a najde případnou pomoc v látce, které nerozumí, čehož rodiče, často negramotní, nejsou schopni. Běžný život dívek mimo internát vypadá totiž tak, že jakmile přijdou ze školy, musí pomáhat s hospodářstvím a pracemi doma. Dokud je světlo jsou buď na poli, doma uklízí, vaří a obstarávají zvířata. Až večer při svitu svíčky po celodenní dřině se mohou věnovat studiu a dělat domácí úkoly. Proto je u rodičů o internát velký zájem, ale mohou takto většinou „postrádat“ pouze jedno dítě. Také si internát ale rodina dívek musí finančně dovolit, nebo být z daleka a velmi chudá. Naštěstí většina dívek, které jsou z větší dálky má v Kasamě příbuzné, proto když se na internát nedostanou, není to zdaleka taková tragédie. Smrt zná v Zambii každý Na začátku roku a zároveň prvního trimestru (školní rok začíná v Zambii v lednu), stále chyběla jedna dívka, s kterou se počítalo. Netrpěliví rodiče jiných dívek, které neměly takové štěstí se na internát dostat, se neustále chodili ptát, jak to s místem vypadá. Dívka, která doposud na internát nedorazila byla Tabita. Neměla otce a žila spolu s mladší sestrou pouze s matkou. Těsně před začátkem roku, jela její matka v autě. V Zambii jsou silnice často rovné a svádí k rychlé jízdě. Navíc většina Zambijců nejsou nijak zvlášť dobří řidiči. Matka Tabity měla autonehodu, při níž zemřela. Smrt v důsledku srážky chodce na silnici či nehody dvou aut je poměrně častým důvodem úmrtí v Zambii a sama jsem viděla mrtvolu ženy na silnici po havárii, když jsem jela autobusem. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Tabita přišla na internát o čtrnáct dní později. Musela se přestěhovat k příbuzným v Lusace, zatímco její sestra se přestěhovala k jiným příbuzným. Příbuzné rodiny to takto dělají, dělí si děti. Byla jsem na návštěvě v zambijských rodinách a v žádné nechybělo dítě strýčka či tetičky, kteří zemřeli často také na AIDS. Tyto děti často dělají většinu domácích prací, jak jsem byla svědkem. Přesto možnost pro sirotky být v rodině, do které patří a nemuset se octnout na ulici, je pro situaci v Africe s vysokou předčasnou úmrtností vážně spása. Kdyby africká rodina neměla tak silnou pozici, na ulici by bylo dětí mnohem více. Co mě překvapilo a na co nejsem v Evropě vůbec zvyklá, jak je v Zambii smrt samozřejmostí. Tabita nijak nevyčnívala a nikdo ji nelitoval. Ostatní dívky jí podporovaly a soucítily s ní, což bylo o to silnější, jelikož každá, opravdu každá si nesla přímou zkušenost se smrtí někoho opravdu blízkého, ať už to byl jeden z rodičů či sourozenec. To, jak Zambijci žijí v samozřejmosti smrti a jak s tím dokáží žít, bylo pro mě neuvěřitelné. Hlavně ta síla, kterou mají. Tím, že měli se smrtí tak osobní zkušenost, nedělalo pro ně překonat smrt blízkého snazší, bylo to pro ně stejně těžké, jako pro každého z nás. Současně bylo ale cítit nesmírnou soudržnost a podporu okolí, a myslím si, že asi to, že vlastně každý nese do jisté míry podobnou zkušenost jim dávalo sílu a dovolilo to překonat. Petra Svatoňová – dobrovolnice

Pro studenty: Zkušenosti s výukou informatiky
od Pavla Šuby

Přestože jsou počítače zavirované, bez připojení na internet a zaneřáděné hromadami zbytečných a neuspořádaných souborů, 4 z 8 jsou překvapivě poměrně dobré stroje (sponzoring z Polska), zbylé 4 obdivuju, že se na nich rozjede Windows XP, a že nemusíme pracovat v DOSu. Máme ve výuce jeden zásadní problém, a to když nejde elektřina (někdy i celou dobu vyučování), asi chápete proč…

Celkový dojem z elektřiny mám neurčitý. Jde o to, že každý den počínaje různým časem se na 8 hodin vkuse vypíná elektřina. (Je to kvůli suchu – hlavním zdrojem el. energie v Zambii jsou hydroelektrárny na řekách, a protože vloni, pršelo místo
6 měsíců jen 4, tak je málo vody v řekách, a proto se musí šetřit s elektřinou – celkově to drtí místní ekonomiku, protože hlavním průmyslem v Zambii je těžba mědi a většina příjmů je z exportu mědi. Spoustu měděných dolů vlastní Číňané, pro které se těžba kvůli výpadkům proudu prodražuje, proto své ztráty vyrovnávají tlakem na cenu mědi, což je pro Zambijskou vládu velmi nevýhodné, ale asi nemá jiné východisko, protože celkově je pro ni spolupráce s Čínou zřejmě výhodná (Číňané zde asi i dost investují). Nicméně kvůli těmto příčinám klesla asi o 1/3 hodnota místní měny ze 3 Kwacha na 2 za 1 Kč a tím pádem se vše zdražilo, včetně potravin. Tak to mi to vysvětlovali místní. Do původního stavu, tzn. elektřina by měla fungovat nepřetržitě, by se to mělo vrátit někdy v lednu, kdy se naplní přehrady a stoupne hladina v řekách. Přestože období dešťů by mělo začít už tento týden, voda se bude doplňovat postupně.)

A na závěr hádanka:

Co myslíte, dostal se náš dobrovolník k Easyfalls – jednoduchým vodopádům?

Jak správně tušíte, nedostal.Už po cestě na lodi zjistil, že žádný ze třech dalších cestujících není průvodce, a že ani jeden u těch vodopádů nikdy nebyl. Chlapík, zřejmě majitel lodi, se kterým byl domluven o ceně, jim nic o tom, že je mají dovést k vodopádu neřekl, a že cena je jen za dopravu, že má průvodce malárii,
a že všichni jedou jen v žabkách, protože to přece mělo být po vodě a kousek…
…i to je Afrika.